Analýzy a souvislosti

Bojím se kolektivní demence lidstva

Říká Yuval Noah Harari. Co když právě to je jeden z největších problémů dnešní doby? Vidíme, co se kolem nás děje? Dokážeme rozlišovat podstatné od nepodstatného a hledat souvislosti mezi událostmi, které nám média a politici předkládají?

V tomto vydání pořadu Analýzy a souvislosti se podíváme na několik aktuálních témat:

REFLEX O MORAVCOVI: RAJCHL JE NÁCEK?

MOLÁČEK PROTI PEKOVÉ, RAJCHLOVI A BERANOVI

KONEC KONCESIONÁŘSKÝCH POPLATKŮ?

STONIŠ A FANTOMAS

A k tomu tři větší témata.

JÍZDENKY PETRA PAVLA DO MAROKA. Uzavřeme tento příběh a podíváme se, co z něj vyplývá.

Zaměříme se také na některé ZVLÁŠTNOSTI SENÁTNÍCH VOLEB.

A všimneme si, čemu z nich věnovala POZORNOST REDAKCE ĆESKÉ TELEVIZE.

A na závěr otázka, která přesahuje jednotlivé politické události: KDO NÁS VE SKUTEČNOSTI ŘÍDÍ? Svůj pohled nabídne politolog a bývalý diplomat Petr Drulák.

Události, které na první pohled nemusejí souviset, mohou dohromady vytvářet obraz společnosti, v níž žijeme. Dokážeme ho rozpoznat? A jsme ještě schopni přemýšlet vlastní hlavou?

NEZTRÁCEJME NADĚJI. D

ěkuji za vaši podporu, díky níž je kanál otevřen pro všechny.

Petr Bohuš

Jeden myslel na “Bojím se kolektivní demence lidstva”

  • Jak se hodnotový rámec mění v náhražku vlastního úsudku.
    Člověk nemusí dostávat žádné přímé pokyny. Stačí, když se postupně naučí, které názory mu přinesou uznání, které ho zařadí mezi „slušné a odpovědné“ a které naopak povedou k ostrakizaci. Potom už mnohdy nepotřebuje, aby mu někdo říkal, co si má myslet. Sám začne hlídat hranice přípustného myšlení, u sebe i u ostatních. A to je podstatně účinnější než přímý příkaz. Když se například obhajoba veřejnoprávních médií spojí s obhajobou demokracie jako takové, vznikne velmi silná hodnotová vazba. Člověk pak může začít vnímat kritiku konkrétního modelu financování, řízení nebo kontroly jako útok na demokracii, přestože jde o různé otázky, které je třeba posuzovat odděleně.

    Největší vítězství hodnotového rámce nastává ve chvíli, kdy člověk přestane vnímat, že vůbec nějaký rámec má. Své přesvědčení už nepovažuje za interpretaci skutečnosti, kterou lze ověřovat a zpochybňovat. Považuje je za samotnou skutečnost a každého, kdo ji zpochybňuje, za člověka, který musí být buď hloupý, zlý, nebo zmanipulovaný.

    Reagovat

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *